close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2009

Protiklady

11. ledna 2009 v 21:50 | Lupa |  Příběhy

Čekání

6. ledna 2009 v 20:32 | Kama |  Příběhy


Poslechl mne

6. ledna 2009 v 20:04 | Kama |  Příběhy


Smutek

6. ledna 2009 v 19:27 | Lupa |  Příběhy



Truhla

6. ledna 2009 v 19:21 | Lupa |  Příběhy

Srdce

6. ledna 2009 v 19:20 | Lupa |  Příběhy

Neštěstí

6. ledna 2009 v 19:18 | Lupa |  Příběhy

Kostel

6. ledna 2009 v 19:17 | Lupa |  Příběhy

Kočka

6. ledna 2009 v 19:15 | Lupa |  Příběhy


Bažina smrti

6. ledna 2009 v 19:11 | Lupa |  Příběhy

Hřbitov

6. ledna 2009 v 19:10 | Lupa |  Příběhy



Jak je ten život krutý

6. ledna 2009 v 17:55 | Lupa
<< klikni a čti ;) :)
Krásnej obrázek s ještě krásnejším textem. Ten jsem dostala (já, Kama) od Lupy k svátku :) Ještě jednou díky :-*

Strach

4. ledna 2009 v 13:08 | Lupa |  Příběhy
Sedím v koutě. V temném koutě. Krčím se při zemi a ostře naslouchám. Na sebemenší zvuk zareagují mé oči divokým kmitáním.
V místnosti je podlaha z černých a bílých kachliček. Nade mnou upletl pavouk obrovskou divokou pavučinu. V jemném průvanu se několik jejích vláken utrhlo a ony teď lehce vlají.
Šero panující v místnosti s sebou nese nějaké nebezpečí. Napřed mírnou nervozitu, přerůstající v hlubší pocit sebeuzavření. Cítím trpkost. Je ve mně něco hořkého. Musí to ven, ale nechce to. Potřebuji to vyrvat z těla.
Rozšířené zorničky navozují nepřekonatelný pocit strachu. Sedím na studené podlaze, ruce mám křečovitě přitisknuté ke kolenům a zuby pevně sevřené.

Zvuk. Oči prudce zareagovaly. Zornice zůstaly rozšířené.
Vzdálený zvuk, odrážející se od stěn. Kroky nějakého vysokého muže.
Na těle se mi naježily všechny chlupy.
Kroky ustaly.
Má hrůza ještě vzrostla. Napínala jsem sluch co nejvíce, ale nic jsem nezaslechla.
Dbala jsem na to, aby mi pod botou nekřupl jediný kamínek, jediné zrnko písku.
Napravo ode mě se nacházely schody. Dřevěné schody. Vyrůstaly směrem nahoru,
na chvíli utvořily malý vstupní prostor, před černě natřenými dveřmi a pak zrcadlově pokračovaly zpět dolů. Dál už jsem nic neviděla. Zbytek místnosti halila tma.
Kdesi v dáli klaply dveře. Kroky se opět začaly ozývat. Ale šly jiným směrem. Pojednou zcela umlkly. Já ale pořád trpělivě naslouchala, neuslyším-li je znova.
Nezaslechla. Postupně se mi začaly uvolňovat svaly, všechny šlachy a vazy v těle roztávaly a do mého srdce se navracela normální rychlost tepu. Zorničky se mi zúžily do obvyklé velikosti. Do rukou jsem dostávala cit.
Najedou se otevřely dveře. Ty dveře, natřené černou barvou.
Ve vteřině mi ztuhla krev v žilách. Připadala jsem si jako opařená. Nebyla jsem vůbec schopna jakéhokoli pohybu. Okamžitě mi na rukou naskákaly obrovité modré žíly. Oči mi div nevypadly z důlků. Nacházela jsem se v jedné velké křeči.
Upírala jsem svůj zrak na černou tmu, která se rýsovala ve dveřích. Náhle ze z ní vynořila ruka v kožené rukavici s revolverem a vystřelila. Kulka neminula svůj cíl. Právě naopak. Ucítila jsem na levé straně břicha prudkou bolest. Chytla jsem postižené místo oběma rukama a spatřila, jak se mi přes prsty valí teplé proudy krve.
Pocítila jsem ohromný tlak v celém těle. Nemohla jsem dýchat. Jen stěží a velmi pomalu. Rána mi znemožňovala veškerý pohyb. Ale i přesto jsem si v bolestech lehla na záda a snažila se zachovat si klid.
Jenže po minutě se mi začala točit hlava a já upadala do bezvědomí. Oči se mi klížily a dělala se mi mlha.
Když jsem už byla skoro v bezvědomí, trochu jsem ještě vnímala. Poslední, na co si pamatuji, byly stále se vzdalující kroky...

Smrt

4. ledna 2009 v 13:07 | Lupa |  Příběhy

Když jsem byla malá, často jsem se zamýšlela nad tím, co se s člověkem nebo zvířetem stane po smrti. Půjde do nebe? Jak to tam vypadá? Jsou tam obláčky, ze kterých se nedá spadnout? Ne. V mé představě tam byla prostě jenom bílá plocha. Nad ní žádné nebe, žádná jiná barva, nic. Tvar koule, krychle neznámý. Prostor je nekonečně velký. Lidé tam chodili po té bílé ploše oděni taktéž v bílém. Nebavili se spolu. Nebyl důvod. Prostě tam byli a hotovo. Nemůžu říci, že žili, byli mrtví.
Občas sledovali, jak to vypadá s jejich rodinou tam dole. A v duši cítili smutek, že o tom ta rodina neví, neslyší je volat. Ale co to! Oni přece nemohli cítit smutek, když byli mrtví!
Kupodivu vždy, když jsem o tom tak přemýšlela, zároveň jsem cítila, že tam je ještě něco. Nemohla jsem to ale vidět, ani popsat. Nějaká síla, která ty mrtvé hlídá. Ale kam by vlastně měli utéct?
A vůbec, jak vlastně probíhá ta cesta do nebe? Opravdu lidská duše stoupá vzhůru z těla, jak to popisovali lidé, kteří prožili klinickou smrt? Nebo to jenom v nebi udělá *plask* a najednou se tam objeví nový člověk-mrtvola?
Ale nejvíce mě zatěžovala otázka, proč se lidé bojí smrti? Byla to pro mě taková nepochopitelná věc. Ani vlastně nevím proč, ale nešlo mi to do hlavy.
Vím už dnes proč? Protože je smrt součástí života? Těžko říci, ale jedno vím jistě. Ani dnes se smrti nebojím.

Banánový stolek

4. ledna 2009 v 0:30 | Lupa |  Příběhy

Banánový
stolek

Rušná ulice pařížského města. Každý den. Jen v málokterých se odpoledne ztlumí všechen ten hluk. A právě v jedné z těch vzácnějších je i malý café bar. Světle omítnutá dvoupatrová budova ze které z jedné strany vyčnívá balkón s bílým vzorovaným zábradlím. Před ní stojí ještě pár drobných kovových židlí a stolů.
Den co den,vždy když odbije šestnáctá hodina, tam chodí jeden postarší pán na kávu, banánový shake a zákusek.
Kávu pěkně horkou, až se z ní kouří, až v ní je vidět odraz obličeje, až je tak horká,že se nedá chytit do ruky.
Banánový shake musí mít několikacentimetrovou pěnu. Mléčnou, objemnou, stálou pěnu. Celý se pak musí na jazyku jemně rozlévat a lehce sklouznout do hrdla. Člověk ucítí pocit pohody a na rtech se mu objeví blažený úsměv.
Zákusek z čerstvého ovoce, piškotu,navrch se šlehačkou.
Je to důchodce. Často chodí s holí a tmavých kloboukem. Každý den stejná vrásčitá tvář, stejný typ chůze, stejné pokašlávání. Stejný číšník, stejný stůl, stejná objednávka, stejný doutník, stejné všechno.
Sedne si ke stolu do rohu pod střechu, která zároveň tvoří balkón k druhému patru. Kulatý stůl se dvěma židlemi, rovněž krémově bílými a vzorovanými jako stůl, mu poskytuje čerstvý vzduch a nepříliš mnoho slunečního záření. To dělá starcovi dobře.
Číšník přináší kávu a pokládá ji na stůl. Stařec odloží noviny a zlehka z ní začíná usrkávat. Zamyšleně pozoruje okolí kolem sebe. Možná myslí na své mládí, možná na to, co bude dál. Těžko říct.
Opět přichází číšník, tentokrát s banánovým shakem a piškotovým zákuskem. Odnáší nedopitou kávu. Muž sklonil hlavu a neomaleně začal krájet zákusek. Nakonec ho zapil shakem. Ještě chvilku tam jen tak seděl a sledoval veškěré dění ve své blízkosti.
Asi po deseti minutách se ale zvedl, sroloval noviny, nasadil si klobouk, vzal do tuky hůl a zamířil zpátky domů.
Malá restaurace v jednom z opravdu mála tichých míst Paříže. Pomalu se do ní vzdaluji. Už tam není nic zajímavého. Dneska už ne.
A už opět stojím v nejrušnější části města! Už žádný mléčný bar. Tady se už bude něco dít. Vím to určitě. Určitě.


SONB - prosba o hlas za diplom :)

3. ledna 2009 v 20:04 | Lupa & Kama |  Od nás pro vás
Ahoj,
jsme v soutěži o nej blog a byly by jsme rády za váš hlas ;)
TADY << díky moc, každý hlasující si může napsat o diplom a co na něj ;)