close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2009

Kama

3. ledna 2009 v 0:33 | Kama |  Profily autorek
Kama

Věk: 14 let
Vzdělání: Studuje gymnázium
Třída: 4. ročník
Zájmy: Hra na klavír, zpěv, PC, plavání, tanec, přehazovaná.


Životní motto:
"Pravý přítel je ten, který o vás ví úplně všechno a přesto vás má pořád stejně rád."

Postava
Výška: 172 cm
Oči: zelené
Vlasy: tmavší blond

Povaha
otevřenost: extrovert
povaha: flegmatik
pohled na svět: optimista

Oblíbené
barva: Tmavě zelená
roční období: léto
jídlo: pizza
místo: cukrárna, NIKE - vysvětlíme později
zvíře: škorpion

Majetek
vlastní PC:
mobilní telefon: má, dva
domácí mazlíčci: nevlastní žádné


Závislosti
alkohol: abstinent
cigarety: ne
drogy: ne

Lupa

3. ledna 2009 v 0:32 | Kama |  Profily autorek
Lupa

Věk: 15 let
Vzdělání: Studuje gymnázium
Třída: 4. ročník
Zájmy: Hra na klavír, volejbal, gymnastika, LDO - literárně dramatický obor, četba, přehazovaná.

Životní motto:
"Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se chovali oni k Tobě."

Postava
Výška: 168 cm
Oči: zelené
Vlasy: hnědé

Povaha
otevřenost: extrovert
povaha: flegmatik
pohled na svět: optimista

Oblíbené:
barva: Černá
roční období: zima
jídlo: špagety
místo: cukrárna, NIKE - vysvětlíme později
zvíře: kočka

Majetek
vlastní PC:
mobilní telefon: má, dva
domácí mazlíčci: kočky, psi

Závislosti
alkohol: abstinent
cigarety: ne
drogy: ne

Fóbie

3. ledna 2009 v 0:27 | Kama |  Příběhy


Když sem večer přemýšlela, co dneska napíšu na blog a napadlo mě vyprávění o komárovi, dumala sem nad tim, jak se ráno přinutit vzpomenout si na to "zvíře". Nakonec jsem však šla s klidným srdcem spát, usoudila jsem totiž, že flek na zdi bude dostačující připomínkou...

Zavírat dveře pokaždé, když jdu na záchod se strachem, aby mi do pokoje malinkou skulinkou neproklouzl komár se mi jevilo jako nejhorší noční můra. Ale sen se stal skutečností... Ano, já a moe šílená fobie z komárů, včel, vos, sršní, hovad a jiné havěti... Nebojím se pavouků a hadů jako spousty jiných lidí, ale hmyz je mojí opravdovou slabinou... Tudíž pohled na tarantuli nebo chřestýše na obrázku mě neděsí, ale představa, že kolem mě v noci lítají tyhle příšerky s dlouhýma sosákama mě dokáže solidně vyvést z míry...
Takže dneska večer, když jsem ulehla do postele jako vždy, jsem si přála aby ten budík alespoň na chvilku přestal tikat a já se mohla ujistit, že mě dneska peklo v podobě bzučícího komára a následně ráno nevyspalých očí, nečeká...

Je šílenost bát se těch malých stvořeníček, která se bojí víc nás, než mi jich. Ale šílenosti už kě mě asi holt patří.


Příběh na pokračování 2.1

3. ledna 2009 v 0:01 | Kama |  Příběhy na pokračování
Už zase prší… Lada leží na posteli a může se ukousat nudou... v pokoji je pusto, nikdo se neozývá, nikdo za ní nepřišel, tak jen tak sedí a sleduje kapky vody stékající po skle střešního okna u v pokoji. Jedna kapka střídá druhou, jeden úder do okna střídá druhý… kyvadlo starožitných hodin jakoby najednou tlouklo hlasitěji. Ten pronikavý zvuk. Nedokáže se soustředit na nic jiného. Jen to kyvadlo, hlavně se na to neupínat, vštěpuje si. Úhozy jsou čím dál hlasitější, déšť je stále intenzivnější… Proč jen si na nic nevzpomíná? Proč netuší, jak se ocitla na tak zapadlém, tmavém a historicky vyhlížejícím místě, proč neví kdo byli ti lidé? Proč ani netuší, kdo je ona sama? Proč má tolik otázek, na které nezná odpověď…
Po tváři jí stéká slza… druhá… Lada pláče… neví, co s ní je a navíc se tak moc chce pohnout. Tak moc jí to nutká zvednout se z gauče a dostat odpovědi na své otázky, tak moc trpí. Nezvedne se. Nemůže. Její nohy jako by nebyly. Snaží se, chce se pohnout. Nejde to.
Je úplně sama. Sama uprostřed temného pokoje. Denní svit proniká do pokoje jen malým střešním oknem. Ostatní jsou zakrytá závěsy. Jsou tak tmavé, roztrhané a staré. Nenávidí to tu. Neví kde je, ale jistá si je tím, že tu být nechce.

* * * *

"Nesmíš ji tak trápit! Nevidíš, jak je na tom zle? Ublížil si jí!"
"Já, že jí ublížil? To ona chtěla. Rozhodla se sama!"
"Mohli jsme tomu zabránit, je to naše vina."
"Nic si nevyčítej, nemohli jsme nic dělat, ani já, ani ty… v té rychlosti…"
Lada leží, přikrytá starou vetchou dekou. Je jí smutno, stýská se jí, neví však po čem. Ten pocit ji ubíjí.
Do pokoje vchází dva lidé. Vzpomíná si. Ano jsou to oni, to oni mne sem položili.
Postarší muž následován mladou ženou. Ladu oslní její krása. Je tak nádherná… závidí ji.. vlastně ani neví proč, Lada netuší, jak vypadá. Ta žena je jistě nejkrásnější, líbí se jí.

"Děvče? Slyšíš mě? Nechtěl jsem ti ublížit, rozumíš? Nechtěl!"
"No tak! Nech ji být… po tom všem…"
"Copak si nezaslouží vysvětlení? Nemá snad právo vědět…" muže přeruší mladá žena
"Mlč už. Pojď. Nech ji spát."


Dokonalý muž

2. ledna 2009 v 23:54 | Lupa |  Příběhy
Představte si dokonalého muže. Má lesklé černé polodlouhé vlasy, které jsou tak rovné a poddajné. Jeho pěšinka je naprosto správně na středu hlavu, žádný vlas není tam, kde by být neměl. Vše jak má být. Oči, hnědé jako dva švábi s upřímným a otevřeným pohledem. Je to ten typ, kterému sluší vše, co si jen na sebe vezme, a ten nemocniční plášť obzvlášť. V něm se odráží souměrná postava, která není obdařena ani jediným vroubkem, jedinou chybičkou. V dlouhém plášti mu vyniklo svalnaté tělo i ostatní údy. Vysoké nohy a obrovské, ale jistě jemné ruce.


Uhání s větrem o závod. Černý Gabriolet. Vlasy mu opět čechrá vítr končícího dne a od slunečních brýlí se odráží poslední záblesk paprsku zapadajícího slunce. Hrdě hledí kupředu a já se cítím poctěna. Cítím se dobře, sedím vedle lamače srdcí. Vzduchem se táhne příjemná vůně kolínské vody a já se na okamžik zasním. Přijíždíme k hotelu od jehož skleněných dveří se vine červený koberec. Poskok odváží auto na parkoviště, já vysedám skoro bez dechu. Všechno je tam nádherné! Na recepci dostaneme klíče a uháníme nahoru do pokoje. Když výtah podruhé cinkne, dveře se rozevřou, on mě bere do náruče a postaví mě teprve až v pokoji. Vymluvím se na nutnou sprchu a spěchám do koupelny. Zatají se mi dech. Mosaz, chrom, upadám v agónii. Ladným pohybem ze sebe shodím hedvábné šaty, perly, lodičky a napouštím obrovskou vanu. Ponořím se do horké vody plné pěny. Mé myšlenky se uvolní a já začnu relaxovat. Voda příjemně přetéká a já se lehce vznáším jako pírko ve vzduchu. Má mysl si dovolí pomyslet na smyslné okamžiky, které dnes ještě zažiji. Nedokážu myslet ničím jiným, než tímto momentem. Po patnácti minutách vylézám z koupelny v neuvěřitelně hebkém bílém měkkém župany, který hýčká mé smysly jako to nejjemnější chmýří, nejjemnější částečka, kterou na svém těle mohu pocítit. S pocitem nejvyššího blaha vrhám svůj pohled k oknu. A tak ho spatřím. Nikdy nezmírající pohled černých vlasů, který se jeden přes druhého přenáší, utíkají, zápasí a stále dokola. Pootevřené okno vrhá do místnosti lehký vánek, po jehož křídly se vše stává jemnějším a snadnějším. Zatím si mne nevšiml. Vychutnávám si ten slastný pohled na něj. Ruce má opřené o okenní parapet, zrak vrhá kamsi do dáli. Napůl rozepjatá černá košile obnažuje opálené hnědé prsní svaly, tak symetricky položené, že se to člověku zdá až k nevíře. Vánek dráždí mé smysly i chuťové buňky zároveň. Blaho pohladí celé mé tělo a já se konečně vydám za ním. Otočí se, upře na mne své hluboké oči, které provrtávají lidskou mysl a široce se usměje. Objeví se bělavé zuby. Tak krásné, perfektní. Mé smysly touží je poznat. Objevit jejich kouzlo. Přistoupí ke mně. Cítím svůj zrychlený puls, srdce mi nebezpečně bije na poplach. Cítím, jak se ve mně rozhořela vášeň. Chci něco neobyčejného pronést, nemohu však. Vztáhnuv mi ruku na tvář, stydlivě jsem naklonila hlavu. Poodhodil mi vlasy na záda a zlehka políbil krk. Roztouženě jsem na něho pohlédla. Mé srdce poskočilo. Neposlušně se mu chtělo skákat nahoru a dolů, tam a zpět, ale já se snažila tuto jeho pohnutku zastavit. Pak se naše oči setkaly. Byl to výjimečný pohled, při němž jsem cítila každý nerv v mém těle. Pak mě jemně začal líbat. S pocitem nebeské touhy jsem mu jeho polibek oplatila. Byl tak jiný, lišil se od ostatních. V jeho osobnosti bylo cosi, co mě chápalo. Následoval nezkrotný polibek, na který nikdy nezapomenu. Skrývalo se v něm tolik věcí. Trval tak dlouho, stále, stále. Mé tělo hořelo a já jej ustavičně líbala. Nikdy to nedovedu popsat. Nesnažil se dělat něco, co bych nechtěla, naopak, snažil se mě pochopit, podpořit, dodat mi sílu a energii. Pokračovali jsme. Vzájemně jsme nemohli přestat. Bylo to jako droga. Nevnímala jsem svět. Nevnímala jsem okolí. Nic. Jako chmýří, které pluje vzduchem mě položil na stlanou postel. Hladil mé rovné vlasy, každý dotyk si dostatečně rozmyslel. Nic nemůže být ponecháno náhodě. Než jsme se nadáli, oblečení kdesi u postele zachytávalo prach. Nešlo jen o pouhou formalitu. Naše těla si to ani neuvědomovala, stalo se z nich jedno, které prochází věčným rájem. Na tu noc nikdy nezapomenu. Láska, to je to, co nás potkalo.


Příběh na pokračování 1.1

2. ledna 2009 v 23:51 | Kama |  Příběhy na pokračování
"A víš ty, že jí mnohdy i závidím?"
"Co ty jí můžeš závidět? Dostaneš vždy to, co chceš. Máš přítele. A kdybys ho neměla, můžeš mít tucty dalších. Co jí závidíš? Co ti chybí?"
"Co mi chybí? Sama nevím. Jako by to byla ta lidskost, kterou ona má."
"Proč o ní tak básníš? Není dokonalá, nemá se lépe jak ty."
"Je úžasná…"
"A copak ty nejsi?! Snad vidíš, jak se na tebe muži lepí!"
"Jenže ji chtějí, protože je vtipná, hovorná, příjemná…Proč jen chtějí mě? Pro krásu…"
"Máš jiné přednosti než ona, to ano. Ale nikdo netvrdí, že nejsi také taková jako ona."
"Netvrdí, ale muži první vidí to, jak vypadám. Nejraději bych se neviděla! Není to v těch mužích, které poznávám, ale ve mně."
"Ano, to ty máš bezchybnou hebkou tvář, dlouhé lesklé hnědé vlasy, nádhernou postavu. To dal Bůh do vínku tobě, a pro změnu, jí ne."
"Asi jsem vážně lepší než ona. Mám její vlastnosti a navíc jsem krásná."
"Samozřejmě."
"Ale to je právě můj problém! Nikdo to nevidí. A není důležité, že mě muž chce, ale to, proč, co ho na mne přitahuje. Když se na to Petra zeptám, odpoví bez váhání, že moje nohy. Není chyba v něm, nýbrž ve mně. To moje nohy to jsou a jemu se přirozeně líbí. Mám dost krásy. Nejraději bych byla obyčejná průměrná holka. Co na tom, že mám deset titulů. Co na tom, že moje fotky na internetu si denně prohlíží spousta lidí. Mám po krk i slávy!"






Ano, často v duchu rozmlouvá se svým svědomím, s odrazem v zrcadle.

****


Úvodní slovo autorek

2. ledna 2009 v 20:57 | Lupa & Kama
Drazí soudruzi,
dovolte, abychom vás společně přivítaly na našem blogu. Jménem žabstva bychom vám rády představily své maličkosti a osvětlily záměr této stránky.

Začneme tedy u přezdívek. Jak už jistě mnohé z vás napadlo, jedná se o počáteční slabiky našich jmen a přijímení.

A jak vlastně vznikl název blogu?
Vše začalo u dvou kamarádek, které si sem tam zašly posedět do cukrárny, daly si nejhorší horkou čokoládu, kterou v celém městě mají, ale to jen proto, že jim nezáleželo na tom, kde sedí a rozmlouvají, ale hlavně na tom, že jsou spolu. V zakouřeném prostředí kavárny se jim to moc nezamlouvalo, ale co mohly dělat jiného. Až objevily malou zapadlou cukrárničku na konci ulice. Bylo to tam útulné a právě to děvčata zaujalo. Vůbec jim nevadilo, že sedí na vratkých židlích, otírají se o ně ve stísněném prostoru lidé, zkrátka se jim tam i přesto, nebo možná právě proto, líbilo. Bylo to takové jejich místečko. Několikrát se tam vrátily na lahodný zákusek, až po čase přišly dokonce i na to, že zde prodávají malé marcipánové postavičky. Byla mezi nimi nejrůžnější zvířátka, od hadů po krávy. Často se s nimi holky dost nablbly, odlepovaly jim různé části těla a náramně se tím bavily. Právě takto vznikl název Žáby z marcipánu. Díky naší malé cukrárně, jmenuje se to tam Nike (z jistých důvodů - zachování anonymity - nebudeme sdělovat bližší podrobnosti o poloze cukrárny).

Profily autorek:

Lupa

Věk: 15 let
Vzdělání: Studuje gymnázium
Třída: 4. ročník
Zájmy: Hra na klavír, volejbal, gymnastika, LDO - literárně dramatický obor, četba, přehazovaná.

Životní motto:
"Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se chovali oni k Tobě."

Postava
Výška: 168 cm
Oči: zelené
Vlasy: hnědé

Povaha
otevřenost: extrovert
povaha: flegmatik
pohled na svět: optimista

Oblíbené:
barva: Černá
roční období: zima
jídlo: špagety
místo: cukrárna, NIKE - vysvětlíme později
zvíře: kočka

Majetek
vlastní PC:
mobilní telefon: má, dva
domácí mazlíčci: kočky, psi

Závislosti
alkohol: abstinent
cigarety: ne
drogy: ne


Kama

Věk: 14 let
Vzdělání: Studuje gymnázium
Třída: 4. ročník
Zájmy: Hra na klavír, zpěv, PC, plavání, tanec, přehazovaná.


Životní motto:
"Pravý přítel je ten, který o vás ví úplně všechno a přesto vás má pořád stejně rád."

Postava
Výška: 172 cm
Oči: zelené
Vlasy: tmavší blond

Povaha
otevřenost: extrovert
povaha: flegmatik
pohled na svět: optimista

Oblíbené
barva: Tmavě zelená
roční období: léto
jídlo: pizza
místo: cukrárna, NIKE - vysvětlíme později
zvíře: škorpion

Majetek
vlastní PC:
mobilní telefon: má, dva
domácí mazlíčci: nevlastní žádné


Závislosti
alkohol: abstinent
cigarety: ne
drogy: ne



A co vlastně zamýšlíme s tímto blogem?
Původní nápad pařtí Lupě. Napadlo jí založit web s jedním jistým tématem (toho se také zanedlouho dočkáte). Po dlouhém uvážení jsme se rozhodly, že blog nebude jen o tom, ale budeme zde publikovat i své články, myšlenky a jiné.

S pozdravem