Když sem večer přemýšlela, co dneska napíšu na blog a napadlo mě vyprávění o komárovi, dumala sem nad tim, jak se ráno přinutit vzpomenout si na to "zvíře". Nakonec jsem však šla s klidným srdcem spát, usoudila jsem totiž, že flek na zdi bude dostačující připomínkou...
Zavírat dveře pokaždé, když jdu na záchod se strachem, aby mi do pokoje malinkou skulinkou neproklouzl komár se mi jevilo jako nejhorší noční můra. Ale sen se stal skutečností... Ano, já a moe šílená fobie z komárů, včel, vos, sršní, hovad a jiné havěti... Nebojím se pavouků a hadů jako spousty jiných lidí, ale hmyz je mojí opravdovou slabinou... Tudíž pohled na tarantuli nebo chřestýše na obrázku mě neděsí, ale představa, že kolem mě v noci lítají tyhle příšerky s dlouhýma sosákama mě dokáže solidně vyvést z míry...
Takže dneska večer, když jsem ulehla do postele jako vždy, jsem si přála aby ten budík alespoň na chvilku přestal tikat a já se mohla ujistit, že mě dneska peklo v podobě bzučícího komára a následně ráno nevyspalých očí, nečeká...
Je šílenost bát se těch malých stvořeníček, která se bojí víc nás, než mi jich. Ale šílenosti už kě mě asi holt patří.
