Dneska jsme TO s kámoškou konečně udělaly! Ona se rozešla s klukem a já se pohádala s mámou. A tak jsme vzaly žiletky a šly do parku.
Sedly jsme si na lavičku a chvíli mlčky koukaly kolem. Nebylo to tam teda moc příjemný. O kousek dál seděl takovej starší páprda s flaškou piva v ruce. Vypadal fakt hnusně. Byl neoholenej, měl nějakou starou špinavou čepici a vubec celej se mi zdál takovej umouněnej a voplizlej. Chvilkama po nás pokukoval i mrkal! Ale když si pořádně říhnul, vzdal to, natáhl se na lavičku a usnul.
Odvrátila jsem od něho pohled. Rozhlížela jsem se po trávě, po cestě a do oka mi padla prázdná stříkačka. O kousek dál ležel i papírovej obal. Párkrát jsem si už taky řikala, jestli bych neměla drogy zkusit, ale jelikož se v tomhle oboru moc neorientuju, tak jsem se tý myšlenky zase na čas vzdala.
Podzimní, sachravý vítr foukal do všech těch papírků a obalů, který se válely kolem nás. Začala bejt docela zima, tak jsem kámošce navrhla, abychom se někam zdejchly. Tvrdila, že zná perfektní místo v metru, kam nikdo moc neleze, tak že tam to můžem zkusit... Souhlasila jsem.
Zvedly jsme se a rychle prošly kolem dřímajícího chlapa.
V tom metru to bylo fakt hustý. Našly jsme si tam jedno fakt vopuštěný místečko.
Ze začátku se nám nechtělo ani jedný. Jen jsme tam tak stály a blbě čuměly.
Ale pak jsme si jako řekly, že buď teď a nebo nikdy, nastavily před sebe předloktí a ...
Jako ze začátku jsem měla fakt děsnej strach. Ruku jsem silně zatnula v pěst a žiletkou se ostřeji dotkla kůže. Rána se ihned rozšklebila a vzápěí z ní začala vytékat krev. Ještě chvíli jsem jela dál a kdyby mě kamarádka nezastavila, rána by byla dlouhá dobrých pět centimetrů.
"Počkej, ty vole! Ne tolik! Dyť to z tebe poteče jako z prasete!"
"Ty jo, to skoro vůbec nebolí. A to, jak jsem byla naštvaná kvůli mámě, to že taky tolik necítím!"
"Fakt?"
"Jo."
"A víš, že mě už je teď taky trochu líp?"
"No tak to zkusíme ještě jednou."
"Fajn."
Znovu jsem zaťala pěst a řízla kousek níž. A ještě jednou. Pomalu jsem se přibližovala k žíle. Taky jsem se značně uvolnila, protože jsem zjistila, že to opravdu nebolí tolik, jak by se zdálo. Když jsem dodělala třetí řez a vytáhla zakrvácenou žiletku z rány, pozvedla jsem ruku trochu blíž, abych si prohlídla svoje mistrovský dílo.
Kámoška měla jenom dvě říznutí. Třetí už nechtěla.
"Bolí tě to?"
"Jo, docela jo, ale na to si časem zvyknu..."
