Největší kulturní zážitek
Musí být největší zážitek ten kulturně nejlepší? Co dokáží lidé dnes vlastně ocenit? Já cením to, co je blízké mému srdci, lahodné chuti, slastí pro uši… cením si tedy přátel které mám, jídla, které vychutnávám, hudby, kterou poslouchám a každičkého tónu, který sama vytvářím. Nebudu popisovat moje dojmy z představení typu Hamlet, to by tenhle text postrádal to kouzlo upřímné radosti ze zážitku. Řeknu to na rovinu, v divadle se mi líbilo proto, že jeden z protagonistů měl parádní postavu a v každé pasáži představení ze sebe chrlil desítky vtipných hlášek. A nemohla bych jen jednoduše říct, že se mi líbilo, že vedle mě sedí člověk, kterého mám ráda, kterého si vážím a se kterým si vychutnám i ten největší propadák? Jak potom člověk vůbec může hodnotit kvalitu toho, co sleduje na pódiu?
Jednoznačně nejvíce vzpomínek mám na "velice milou" paní hned v přízemí, která tolik toužila po třech korunách za šatnu, že z nás bundy vyloženě servala. Když člověk vejde do divadla, čekal by, že na něj na každém rohu budou čekat příjemné mladé slečny, které je uvedou do sálů. Místo toho u dveří sedí na rozviklané dřevěné židli starší paní a když procházím kolem ní, vyvolávají ve mně největší obavy hlavně noviny, které drží v ruce a vypadá, že je připravena je kdykoli použít na svou obranu.
Usednu do křesla, v nablýskaných střevíčkách, parádních šatech, prostě jako popelka a tu se ke mně po kolenou připlazí šašek a prosí o almužnu. Dovedete si jistě představit ten šok než vám dojde, že to je součástí představení. Byl fajn, ale pořád mi hlavou vrtalo to zažité vědomí o tom, že jsem v Národním divadle a tady se tohle přeci nesluší! Nu což, platím si za to, že uvidím představení, zatím to vypadá, že ho vážně uvidím, ovšem jestli na jeviště pro zpestření místo šaška nepošlou třeba obří Godzilu.
Hned od začátku představení z toho mám smíšené pocity. Když se mi oznámilo, na co půjdeme, Cyrano z Bergeracu Edmunda Rostanda, začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že to bude něco hrozně oduševnělého a když jsem si doma oblékala šaty, začalo se mi to vlastně i líbit. Vcházela jsem do divadla s pocitem, že mě určitě snímají televizní kamery jako nějakou hvězdu, která si vyšla na něco absolutně vážného, na něco, co normální smrtelník nedokáže ocenit. Proto mne mírně rozhodil fakt, že představitel Cyrana má nalepený obří nos. "O bože, to bude nejhorších 120 minut mého života.". Jela jsem sem zklamaná z toho, že 120 minut absolutně vážného představení, pro obyčejné lidi frašky, bude zatraceně málo. Teď jsem si však v duchu říkala, že už by to mělo skončit, aby mi to nezkazilo ten, ještě relativně dobrý, dojem z divadla.
Mám dvě tváře. Do divadla jsem vcházela jako dáma, co si vychutná představení klidně v italštině, hlavně že je to ten slavný Don Giovanni. Ale dostalo se mi něčeho úplně jiného. Sedím v sále plném smějících se lidí v sakách, no je tohle normální? Je čas shodit masku, proboha je mi 14, sedím v divadelním křesle, pravda pohodlném, a sleduji parádní dvojici skvělých herců, kteří vedou rozhovor a vyprávějí jeden vtip za druhým, měla bych být nadšená! Ale nejsem, já sem vcházela jako dáma a jako dáma jsem chtěla i odejít.
Tohle je umění, tohle je pro mne zážitek, odcházím jako čtrnáctiletá slečna co se nejspíš zamilovala do blonďatého hrdiny. Představení končí a celý sál je na nohou, nekončící potlesk, opona se stále zvedá a zase padá, asi desetkrát za sebou. Obecenstvo pokaždé potleskem přivolá herce zpátky. Já jsem ale spíš na kolenou, proč jen to nebylo delší?!
