Žáby z marcipánu - Články

Největší kulturní zážitek

Wed, 06 May 2009 19:39:26 +0200

Největší kulturní zážitek

Musí být největší zážitek ten kulturně nejlepší? Co dokáží lidé dnes vlastně ocenit? Já cením to, co je blízké mému srdci, lahodné chuti, slastí pro uši… cením si tedy přátel které mám, jídla, které vychutnávám, hudby, kterou poslouchám a každičkého tónu, který sama vytvářím. Nebudu popisovat moje dojmy z představení typu Hamlet, to by tenhle text postrádal to kouzlo upřímné radosti ze zážitku. Řeknu to na rovinu, v divadle se mi líbilo proto, že jeden z protagonistů měl parádní postavu a v každé pasáži představení ze sebe chrlil desítky vtipných hlášek. A nemohla bych jen jednoduše říct, že se mi líbilo, že vedle mě sedí člověk, kterého mám ráda, kterého si vážím a se kterým si vychutnám i ten největší propadák? Jak potom člověk vůbec může hodnotit kvalitu toho, co sleduje na pódiu?

Jednoznačně nejvíce vzpomínek mám na "velice milou" paní hned v přízemí, která tolik toužila po třech korunách za šatnu, že z nás bundy vyloženě servala. Když člověk vejde do divadla, čekal by, že na něj na každém rohu budou čekat příjemné mladé slečny, které je uvedou do sálů. Místo toho u dveří sedí na rozviklané dřevěné židli starší paní a když procházím kolem ní, vyvolávají ve mně největší obavy hlavně noviny, které drží v ruce a vypadá, že je připravena je kdykoli použít na svou obranu.

Usednu do křesla, v nablýskaných střevíčkách, parádních šatech, prostě jako popelka a tu se ke mně po kolenou připlazí šašek a prosí o almužnu. Dovedete si jistě představit ten šok než vám dojde, že to je součástí představení. Byl fajn, ale pořád mi hlavou vrtalo to zažité vědomí o tom, že jsem v Národním divadle a tady se tohle přeci nesluší! Nu což, platím si za to, že uvidím představení, zatím to vypadá, že ho vážně uvidím, ovšem jestli na jeviště pro zpestření místo šaška nepošlou třeba obří Godzilu.

Hned od začátku představení z toho mám smíšené pocity. Když se mi oznámilo, na co půjdeme, Cyrano z Bergeracu Edmunda Rostanda, začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že to bude něco hrozně oduševnělého a když jsem si doma oblékala šaty, začalo se mi to vlastně i líbit. Vcházela jsem do divadla s pocitem, že mě určitě snímají televizní kamery jako nějakou hvězdu, která si vyšla na něco absolutně vážného, na něco, co normální smrtelník nedokáže ocenit. Proto mne mírně rozhodil fakt, že představitel Cyrana má nalepený obří nos. "O bože, to bude nejhorších 120 minut mého života.". Jela jsem sem zklamaná z toho, že 120 minut absolutně vážného představení, pro obyčejné lidi frašky, bude zatraceně málo. Teď jsem si však v duchu říkala, že už by to mělo skončit, aby mi to nezkazilo ten, ještě relativně dobrý, dojem z divadla.

Mám dvě tváře. Do divadla jsem vcházela jako dáma, co si vychutná představení klidně v italštině, hlavně že je to ten slavný Don Giovanni. Ale dostalo se mi něčeho úplně jiného. Sedím v sále plném smějících se lidí v sakách, no je tohle normální? Je čas shodit masku, proboha je mi 14, sedím v divadelním křesle, pravda pohodlném, a sleduji parádní dvojici skvělých herců, kteří vedou rozhovor a vyprávějí jeden vtip za druhým, měla bych být nadšená! Ale nejsem, já sem vcházela jako dáma a jako dáma jsem chtěla i odejít.

Tohle je umění, tohle je pro mne zážitek, odcházím jako čtrnáctiletá slečna co se nejspíš zamilovala do blonďatého hrdiny. Představení končí a celý sál je na nohou, nekončící potlesk, opona se stále zvedá a zase padá, asi desetkrát za sebou. Obecenstvo pokaždé potleskem přivolá herce zpátky. Já jsem ale spíš na kolenou, proč jen to nebylo delší?!

Menší autobiografická prácička

Thu, 26 Feb 2009 18:05:11 +0100

Ráno se probudila netušíc, co se s ní děje. Tak moc se chtěla zbavit té špatné nálady, která ji ne a ne opustit, tolik toužila se znovu zasmát. Nemohla, snad poprvé v životě poznala tu pravou nefalšovanou vnitřní bolest, kdy mysl není ani zdaleka čistá a nedovolí vám jediný záchvěv koutku. Měla hlavu plnou myšlenek. Nejraději by v posteli zůstala a zavrhla celý okolní svět. Toulala by se dál svými ubíjejícími myšlenkami.

Bylo 6:30, už si připadá jako ztroskotanec, musí z postele. Chce si ještě zkusit vykouzlit něco pěkného na hlavě.

Vstala, mlčky došla do koupelny, natáhla ruku po hřebenu… zastavila se. Neměla ani ponětí, proč to dělá, proč se tolik touží líbit, vždyť na ni nikdo nečeká. Jen si prohrábla hřebenem blonďatou hřívu a šla na sebe natáhnout jeany. Ty se zipem.

Tolik jí připomínaly toho milého mladíka ze třeťáku, co se mu líbily. Měl tolik skvělých vlastností. Měl všechno, co její vysněný muž mít má. Byl hezký, vysoký, přiměřeně starý, vzdělaný, uměl lichotit, byl hudebně nadaný, vtipný, … zadaný.

Stačilo prohodit pár slov a oba hned věděli, odkud vítr vane. V době, kdy se poznali byla zadaná i ona a byla přesvědčena o své věrné lásce právě k Michailovi, ale nad tím, co s ní pohled na zadaného septimána dělal si ani netroufla dumat. Stále si psali milostné SMS, prozváněli se, na ICQ si plánovali tajný výlet na rozhlednu, představovali si, jak jim spolu bude krásně. Byli však jiní než ostatní milenci, veškerý fyzický kontakt šel mimo ně, jeho přítelkyně chodila totiž se Sarah do třídy, její přítel o ročník výše. Jim to ale nevadilo, živily je samotné myšlenky na to, jak si společně vyrazí.

Jejich vztah měl i jiné odlišnosti, ani jeden z nich se totiž nehodlal vzdát své lásky, vlastně ani neměli proč, bylo jim parádně.

Často přemýšlela o tom jaká je, o tom jak se chová ona ke klukům a naopak oni k ní. Měla takovou smůlu, že vždycky narazila buď na nesmělého, co ji nedokázal dát lásku, nebo na příliš sebevědomého, co ji o city akorát obere. A že jich bylo. Mohla mít prostě jen smůlu.

Ona byla ale šťastlivec, jen o tom nevěděla. Málokteré se poštěstí mezi kupou těch podrazáků objevit prince. V době, kdy byla bláznivě zamilovaná do Michaila a zatím ho směle podváděla s tajemným chlapcem z rozhledny, měla na očích nejlepšího přítele Michaila, Marka. Byl do ní blázen, udělal by pro ni cokoli, snesl by jí modré z nebe, ale ne, omyl, on nepatřil k těm hloupoučkým a naivním, co se nechají tahat za nos, byl ideálem většiny holek. On si ale vybral ji, tu, která mu tolik ubližovala a věděla to a on ji i přesto dokázal ještě dlouhou dobu tajně milovat.

*****

Vztah s Michailem zanedlouho skončil, jejich cesty se značně rozcházely a tak i oni museli. Marek ani nedoufal v nějakou šanci. Chodili kolem sebe, jako by se vůbec neznali, jako by kdysi neprožili krásné chvilky o letních prázdninách, jako by v tom nebyl žádný cit.

Katia dlouho, i během vztahu s Michailem cítila takový zvláštní pocit. Stále měla potřebu mluvit o Markovi, ptát se, jak se mu vede, jestli je šťastný. Myslela si, že jde o chvilkovou lítost, když se s Michailem, ruku v ruce, míjeli s Markem. Počítala s tím, že to přejde. Nepřešlo. A rozchod ji v tom ještě více utvrdil.

Stále sice nevěděla, co se děje, co vlastně cítí, avšak při každé možnosti sblížit se znovu s Markem, neváhala. Dlouho to ale nevypadalo, že ten už nemá zájem, že se smířil s tím, že oni dva spolu nikdy nebudou, jak mu ona řekla. Dlouho se bála ho oslovit, až opět využila ICQ. Kamarádka, která byla v blízkém vztahu s Michailem měla k Markovi přece jen větší přístup, než Katia a tak onu zmatenou holčinu dohnala až k tomu, že se Markovi sama, po půl roce, ozvala.

Jeho reakce nebyla nijak nadšená. Bylo vidět, že se snaží zapomenout a odmítá dávat průchod svým citům, nechtěl se k tomu vracet. Doufal, že s Katiou už nikdy neprohodí ani slovo. Na první pohled se to jevilo jako nenávist, proto byla Katia ze začátku dost zklamaná, doufala, že se jí konečně povede přijít na kloub tomu, co to sní dělá, ale Marek jí zatím nechával cestu k sobě naprosto nepřístupnou.

Ale slovo dalo slovo, z deseti minutové konverzace se postupně stávala pětihodinová a i na Markovi už bylo znát, že je stejně zmatený jako Katia.

Tak jako se protahovaly konverzace, měnila se i jejich zmatenost, začali si věřit, Katia zanedlouho pociťovala silnou úctu k Markovi a jeho citům.

Netroufali si ani jeden říci, že druhého milují, na to je moc brzo, i zadlouho bude moc brzo.

Touha po poznávání svedla jejich cesty znovu dohromady, byli schopní jít ven i když mrzlo, jen aby mohli být chvíli spolu. Nebyli tam chvíli. Mrzli venku hodiny. Čekali, co se s nimi bude dít. Rozuměli si, měli si co říct, smáli se…

*****

Teď už vybírají jména pro děti. Ale ne, nejsou svoji, nečekají rodinu, dokonce nejsou ani plnoletí. Jen blbnou, trvalo jim celkem dlouho, než se dali dohromady, ale další společně strávený čas před začátkem vyučování je usvědčil v tom, že spolu chtějí být. Chtěli jeden druhého, cítili se stejně jako na samém začátku, bavili se svými vtipy, měli se rádi.

Žiletka

Wed, 18 Feb 2009 19:01:26 +0100

Dneska jsme TO s kámoškou konečně udělaly! Ona se rozešla s klukem a já se pohádala s mámou. A tak jsme vzaly žiletky a šly do parku.

Sedly jsme si na lavičku a chvíli mlčky koukaly kolem. Nebylo to tam teda moc příjemný. O kousek dál seděl takovej starší páprda s flaškou piva v ruce. Vypadal fakt hnusně. Byl neoholenej, měl nějakou starou špinavou čepici a vubec celej se mi zdál takovej umouněnej a voplizlej. Chvilkama po nás pokukoval i mrkal! Ale když si pořádně říhnul, vzdal to, natáhl se na lavičku a usnul.

Odvrátila jsem od něho pohled. Rozhlížela jsem se po trávě, po cestě a do oka mi padla prázdná stříkačka. O kousek dál ležel i papírovej obal. Párkrát jsem si už taky řikala, jestli bych neměla drogy zkusit, ale jelikož se v tomhle oboru moc neorientuju, tak jsem se tý myšlenky zase na čas vzdala.

Podzimní, sachravý vítr foukal do všech těch papírků a obalů, který se válely kolem nás. Začala bejt docela zima, tak jsem kámošce navrhla, abychom se někam zdejchly. Tvrdila, že zná perfektní místo v metru, kam nikdo moc neleze, tak že tam to můžem zkusit... Souhlasila jsem.

Zvedly jsme se a rychle prošly kolem dřímajícího chlapa.

V tom metru to bylo fakt hustý. Našly jsme si tam jedno fakt vopuštěný místečko.

Ze začátku se nám nechtělo ani jedný. Jen jsme tam tak stály a blbě čuměly.

Ale pak jsme si jako řekly, že buď teď a nebo nikdy, nastavily před sebe předloktí a ...

Jako ze začátku jsem měla fakt děsnej strach. Ruku jsem silně zatnula v pěst a žiletkou se ostřeji dotkla kůže. Rána se ihned rozšklebila a vzápěí z ní začala vytékat krev. Ještě chvíli jsem jela dál a kdyby mě kamarádka nezastavila, rána by byla dlouhá dobrých pět centimetrů.

"Počkej, ty vole! Ne tolik! Dyť to z tebe poteče jako z prasete!"

"Ty jo, to skoro vůbec nebolí. A to, jak jsem byla naštvaná kvůli mámě, to že taky tolik necítím!"

"Fakt?"

"Jo."

"A víš, že mě už je teď taky trochu líp?"

"No tak to zkusíme ještě jednou."

"Fajn."

Znovu jsem zaťala pěst a řízla kousek níž. A ještě jednou. Pomalu jsem se přibližovala k žíle. Taky jsem se značně uvolnila, protože jsem zjistila, že to opravdu nebolí tolik, jak by se zdálo. Když jsem dodělala třetí řez a vytáhla zakrvácenou žiletku z rány, pozvedla jsem ruku trochu blíž, abych si prohlídla svoje mistrovský dílo.

Kámoška měla jenom dvě říznutí. Třetí už nechtěla.

"Bolí tě to?"

"Jo, docela jo, ale na to si časem zvyknu..."

Protiklady

Sun, 11 Jan 2009 21:50:33 +0100

Čekání

Tue, 06 Jan 2009 20:32:59 +0100

Poslechl mne

Tue, 06 Jan 2009 20:04:37 +0100

Smutek

Tue, 06 Jan 2009 19:27:22 +0100

Nad čím člověk nejvíce, a nejhlouběji přemýšlí?

Tue, 06 Jan 2009 19:26:28 +0100

Samota, bemoc a utrpení

Tue, 06 Jan 2009 19:25:26 +0100

Truhla

Tue, 06 Jan 2009 19:21:22 +0100

Srdce

Tue, 06 Jan 2009 19:20:09 +0100

Neštěstí

Tue, 06 Jan 2009 19:18:48 +0100

Kostel

Tue, 06 Jan 2009 19:17:04 +0100

Kočka

Tue, 06 Jan 2009 19:15:54 +0100

Hříšní andělé už spí

Tue, 06 Jan 2009 19:12:06 +0100

Bažina smrti

Tue, 06 Jan 2009 19:11:22 +0100

Hřbitov

Tue, 06 Jan 2009 19:10:18 +0100

Starý příběh mladých lidí

Tue, 06 Jan 2009 18:45:51 +0100

Jak je ten život krutý

Tue, 06 Jan 2009 17:55:00 +0100

<< klikni a čti ;) :)

Krásnej obrázek s ještě krásnejším textem. Ten jsem dostala (já, Kama) od Lupy k svátku :) Ještě jednou díky :-*

Strach

Sun, 04 Jan 2009 13:08:37 +0100

Sedím v koutě. V temném koutě. Krčím se při zemi a ostře naslouchám. Na sebemenší zvuk zareagují mé oči divokým kmitáním.

V místnosti je podlaha z černých a bílých kachliček. Nade mnou upletl pavouk obrovskou divokou pavučinu. V jemném průvanu se několik jejích vláken utrhlo a ony teď lehce vlají.

Šero panující v místnosti s sebou nese nějaké nebezpečí. Napřed mírnou nervozitu, přerůstající v hlubší pocit sebeuzavření. Cítím trpkost. Je ve mně něco hořkého. Musí to ven, ale nechce to. Potřebuji to vyrvat z těla.

Rozšířené zorničky navozují nepřekonatelný pocit strachu. Sedím na studené podlaze, ruce mám křečovitě přitisknuté ke kolenům a zuby pevně sevřené.

Zvuk. Oči prudce zareagovaly. Zornice zůstaly rozšířené.

Vzdálený zvuk, odrážející se od stěn. Kroky nějakého vysokého muže.

Na těle se mi naježily všechny chlupy.

Kroky ustaly.

Má hrůza ještě vzrostla. Napínala jsem sluch co nejvíce, ale nic jsem nezaslechla.

Dbala jsem na to, aby mi pod botou nekřupl jediný kamínek, jediné zrnko písku.

Napravo ode mě se nacházely schody. Dřevěné schody. Vyrůstaly směrem nahoru,

na chvíli utvořily malý vstupní prostor, před černě natřenými dveřmi a pak zrcadlově pokračovaly zpět dolů. Dál už jsem nic neviděla. Zbytek místnosti halila tma.

Kdesi v dáli klaply dveře. Kroky se opět začaly ozývat. Ale šly jiným směrem. Pojednou zcela umlkly. Já ale pořád trpělivě naslouchala, neuslyším-li je znova.

Nezaslechla. Postupně se mi začaly uvolňovat svaly, všechny šlachy a vazy v těle roztávaly a do mého srdce se navracela normální rychlost tepu. Zorničky se mi zúžily do obvyklé velikosti. Do rukou jsem dostávala cit.

Najedou se otevřely dveře. Ty dveře, natřené černou barvou.

Ve vteřině mi ztuhla krev v žilách. Připadala jsem si jako opařená. Nebyla jsem vůbec schopna jakéhokoli pohybu. Okamžitě mi na rukou naskákaly obrovité modré žíly. Oči mi div nevypadly z důlků. Nacházela jsem se v jedné velké křeči.

Upírala jsem svůj zrak na černou tmu, která se rýsovala ve dveřích. Náhle ze z ní vynořila ruka v kožené rukavici s revolverem a vystřelila. Kulka neminula svůj cíl. Právě naopak. Ucítila jsem na levé straně břicha prudkou bolest. Chytla jsem postižené místo oběma rukama a spatřila, jak se mi přes prsty valí teplé proudy krve.

Pocítila jsem ohromný tlak v celém těle. Nemohla jsem dýchat. Jen stěží a velmi pomalu. Rána mi znemožňovala veškerý pohyb. Ale i přesto jsem si v bolestech lehla na záda a snažila se zachovat si klid.

Jenže po minutě se mi začala točit hlava a já upadala do bezvědomí. Oči se mi klížily a dělala se mi mlha.

Když jsem už byla skoro v bezvědomí, trochu jsem ještě vnímala. Poslední, na co si pamatuji, byly stále se vzdalující kroky...